Dlouho jsem přemýšlel nad tím, zda tento článek uveřejnit, či nikoliv. Nakonec jsem se však rozhodl, že pravděpodobnost, že by mě mohl někdo vypátrat pouze podle pseudonymu je dost mizivá... Krom toho - tyto fotografie a s ním související triumf si přece nemůžu nechat jen pro sebe.
Je to už pár let, co jsem se rozhodl, že jsem dost inteligentní na to, abych si zvládnul přivydělat a nenechal se přitom chytit. Návod na to je v každém americkém filmu, ale hrdinové často udělají nesmyslnou chybu, která je usvědčí, nebo je jich na akci moc a napráskají se navzájem. Došel jsem tedy k závěru, že pokud to má vyjít, musím se o sebe postarat sám. V té době byla má přítelkyně na půl roku v Německu a já měl tedy dost času i soukromí a začal jsem spřádat plán.
Sledoval jsem nedalekou poštu a vypátral, že každé úterý v jedenáct dopoledne převážejí dva muži v obyčejném osobním autě kufřík s penězi z pošty do banky. Netušil jsem tehdy, zda je to sto tisíc nebo deset milionů, ale to mi bylo fuk. Šlo spíše o princip, než o touhu zbohatnout. Řidič vždy zůstával v nastartovaném vozidle a spolujezdec vystoupil, zašel do pošty a za necelých 5 minut se vrátil s kufříkem, který ani neměl přidělaný k ruce oním obligátním řetízkem. Tento muž měřil asi 160 a vážil dobrých sto kilo. Rozhodně to však nebyl žádný svalovec, ba naopak.
Plán byl tedy jednoduchý - kufřík mu jednoduše vytrhnu a uteču - nemá nejmenší šanci mě chytit, pokud rychle zmizím a nebude možné mě sledovat autem. Jak ale rychle zmizet? Ideální by bylo zaběhnout do nějakého domu...
Kousek od oné pošty byla škola, která byla dopoledne pochopitelně vždy otevřená. Tato škola měla hned za hlavním vchodem průchod do dvora, kde bylo hřiště obehnané poměrně nízkým pletivovým plotem. Postupně jsem zkoušel všechny domy v bloku a zjistil jsem, že v jednom z nich se nezamykají vchodové dveře, ani průchod na dvůr. Bylo tedy možné přelézt pletivový plot školního hřiště a po zídkách přeběhnout až na tento dvůr a domem pak proběhnout zpět na ulici...
V den D jsem si půjčil auto od kamaráda zaparkoval ho před domem, který byl na druhé straně bloku budov, v němž byla i škola. Své vlastní auto jsem zaparkoval před školou a nechal ho odemčené s otevřeným okýnkem. Přesně v jednenáct hodin jsem stál ve frontě na poště a čekal až se objeví ochrankář. Během několika minut kolem mě skutečně prošel a za chvíli se vracel i s kufříkem. Šel jsem několik kroků před ním a vyšel z pošty. Pokračoval jsem pomalým krokem po chodníku, na druhou stranu než kde stál jeho kolega s autem a čekal jsem až uslyším zvuk dveří - signál, že vyšel i on. Jakmile dveře cvakly, otočil jsem se a stáhl si kuklu přes obličej. V tuto chvíli byl ke mě muž otočený zády a směřoval k autu. Rozeběhl jsem se a když otevíral dveře od auta, sáhl jsem po kufříku a běžel dál. Zvládl jsem to. Svíral jsem kufřík a utíkal. Slyšel jsem jak křičí. Jeden muž běžel za mnou a řidič se mě jal sledovat v autě. Aniž bych se otočil, zmizel jsem za rohem. Do svého auta jsem hodil zadním otevřeným okýnkem kufřík a přípraveným dálkovým ovládáním auto zamknul, čímž se automaticky zatáhlo i okénko. Než se muž z ochranky objevil na rohu, zaběhl jsem do školy. Pokračoval jsem přesně podle plánu a nevím, co se s nimi dělo dál. Proběhl jsem mezi dětmi, které měly zrovna hodinu tělocviku a když jsem přelézal plot hřiště, zaslechl jsem nějaké nadávky učitele. Přeběhl jsem po zídce, skočil do dalšího dvora a vyběhl jsem na ulici přímo u auta mého kamaráda, který neměl nejmenší tušení, proč jsem si ho včera večer půjčil. Nastartoval jsem a odjel pryč.
A pak... Dva dny jsem nemohl spát. Bál jsem se vyzvednout své auto a zároveň jsem byl neuvěřitelně zvědavý, zda se nějakým nedopatřením nemohl někdo do auta podívat. Nestalo se. Po dvou dnech, odpoledne, jsem přišel k autu, ani jsem se nepodíval dozadu a odjel. Teprve daleko za Prahou jsem zastavil a odvážil se mrknout, zda se vzadu na zemi válí ten malý stříbrný kufřík. Byl tam...
Příběh je pochopitelně smyšlený - chtěl jsem k těm fotkám jen něco napsat ;-)...
