Sestřičky byly milé... (omluvte sníženou kvalitu fotografie - foceno mob. telefonem)Tak. Už si hovím na sále, nade mnou svítí sluníčko, anesteziolog mi napíchnul žílu a začíná do mě pouštět lidokain, z dálky slyším hlasy: "Tak pane Cingroš, už se vám začíná točit hlava? Počítejte do desíti..." A do toho zaslechnu hlas jinýho doktora: "Já nemám podepsnej souhlas k anestezii! Můžete mi to tady podepsat?" Já, už značně sjetej, dostal záchvat smíchu, protože mi bylo jasný, že už bych ten papír ani nestih přečíst. Celej mimo jsem se začal natahovat k tomu papíru, kde jsem vytvořil klikyhák a prones nějakou vtipnou poznámkou typu: "Předpokládám, že v posledním odstavci je něco jako: Podpisem stvrzuji, že mi bylo jasně a srozumitelně vysvětleno, co obnáší zákrok v celkové anestézii a že jsem souhlas nepodepsal pod nátlakem", ale to už mi asi ani nebylo rozumět...
...ale občas lízaly zdi (...asi chtěly doplňovat vápník, ale blbejm blondýnám nedošlo, že skrz dlaždice se na omítku neprolížou...). Pak jsem měl pořádný vokno. Probral jsem se po dvou hodinách - už na pokoji. Tak jsem napsal SMSku Verunce, Ségře a Mámě do Paříže a zase usnul. Vzbudil jsem se až někdy odpoledne a byl jsem příjemně překvapen, že mě "to" nijak výrazně nebolí. Ještě ten den jsem se postavil na nohy a rekonvalescentil jsem se fakt fofrem.
Janeček v postýlce v obležení nymfomanických sestřiček...Blbý bylo, že mě začalo bolet krku. Pak jsem měl v noci horečku a tak mi druhý den nasadili antibiotika, páč mi na ORL diagnostikovali nějakou virózu. Blbý. Naštěstí mě neustále navštěvovala Verunka, takže díky ní a sestřičkám jsem měl pořád nějaké to rozptýlení :-D. Každopádně teď už jsem doma. Léčím si virózu, rekonvalescentim se po operaci a flákám se na netu. Celkem to ujde. Musím se dát rychle do kupy, neb: "Anima sana in corpore sano". Stejně mám ale pocit, že anima sana může být i v corpore malo. Jsem toho chodícím (skoro chodícím) důkazem :-D. Konec.
