Kolegyně z práce dostala další luxusní mail od rodičů. Tohle už jsem si nemohl nechat pro sebe :-D.
PS: Ten podpis mě položil :-D :-D.
Nesnáším věci bez fulltextovýho vyhledávání a věci, který nejdou prozvonit...
30. září 2008
Kuchařová a Richter
Ach jo. Doufal jsem, že nejzábavnější kauza letošního léta (Kuchařová a porno komix) bude mít veselejší dohru. Je to už dva měsíce a nic se neděje... Co se dá dělat.
Kuchařová a Richter na to už asi kašlou, policie mlží a legraci je konec. Chtělo by to zas nějak nakopnout...
Kuchařová a Richter na to už asi kašlou, policie mlží a legraci je konec. Chtělo by to zas nějak nakopnout...
Než si pro nás přijde
je novej film, kterej jsem ještě ani neviděl. Nicméně četl jsem několik recenzí a už vím myslím přesně, o čem film je.
V seriálu "Přátelé" je nespočet geniálních hlášek (holinky, hodinky... :-D ), ale jsou tam i další zábavné věci. Naposled mi učaroval seznam celebrit, s kterými partner musí tolerovat, když se vyspíš. Rozuměj: jsou tam prostě lidi, s kterejma se pravděpodobně nikdy ani neuvidíš, ale jde o princip. Pokud se naskytne příležitost vyspat se s Jessicou Alba, Angelinou Jolie nebo Keirou Knightly... Asi víte, kam tím směřuji. no nic. Dost Přátel. Tak to je jeden typ seznamu.
No a nový film "Než si pro nás přijde" ("The Bucket List") mě každopádně inspiroval k vytvoření jiného seznamu. Seznamu věcí, který bych chtěl stihnout...
Tak jdu přemejšlet :-D. Prozatím se loučí se Janek.
V seriálu "Přátelé" je nespočet geniálních hlášek (holinky, hodinky... :-D ), ale jsou tam i další zábavné věci. Naposled mi učaroval seznam celebrit, s kterými partner musí tolerovat, když se vyspíš. Rozuměj: jsou tam prostě lidi, s kterejma se pravděpodobně nikdy ani neuvidíš, ale jde o princip. Pokud se naskytne příležitost vyspat se s Jessicou Alba, Angelinou Jolie nebo Keirou Knightly... Asi víte, kam tím směřuji. no nic. Dost Přátel. Tak to je jeden typ seznamu.
No a nový film "Než si pro nás přijde" ("The Bucket List") mě každopádně inspiroval k vytvoření jiného seznamu. Seznamu věcí, který bych chtěl stihnout...
Tak jdu přemejšlet :-D. Prozatím se loučí se Janek.
29. září 2008
Hummer crash
Bouračka Hummera
Můj spolubydlící měl nedávno dost neuvěřitelnou bouračku. Od té doby, co mi ukázal tuhle fotografii jsem věděl, že o tom prostě musím napsat, protože takhle zbořenýho Hummera jsem ještě neviděl.
Toto katastroficky vyhlížející odpojení zadní nápravy způsobila prosím obyčejná lampa. Auto poskočilo v zatáčce a zadní kola, která trochu přečnívají přes bok karoserie zavadila právě o (vpravo ležící) lampu. Dost masakr.
Jo, jo... Už ani Hummery nejsou co bejvaly. Další minus pro Hummer H3.
Z pochopitelných důvodů jsem zamáznul SPZku a loga firmy, jíž tento Hummer (ehm...) patří.
Ani můj kamarád si moc nepřál být zveřejněn, tak Vám holt nezbývá, než mi věřit, že se to stalo. I když... neříkám, že bych to nedokázal dát ve Photoshopu dohromady. Ha. Když budu mít chvilku, zkusím to naopak – schválně, jestli se mi ho podaří dát v PSIII do kupy...
Nic naplat – stejně, jestli na něj někdy budu mít, pořídím si ho.
Co Vy? Máte rádi Hummery?
Můj spolubydlící měl nedávno dost neuvěřitelnou bouračku. Od té doby, co mi ukázal tuhle fotografii jsem věděl, že o tom prostě musím napsat, protože takhle zbořenýho Hummera jsem ještě neviděl.
Toto katastroficky vyhlížející odpojení zadní nápravy způsobila prosím obyčejná lampa. Auto poskočilo v zatáčce a zadní kola, která trochu přečnívají přes bok karoserie zavadila právě o (vpravo ležící) lampu. Dost masakr.
Jo, jo... Už ani Hummery nejsou co bejvaly. Další minus pro Hummer H3.
Z pochopitelných důvodů jsem zamáznul SPZku a loga firmy, jíž tento Hummer (ehm...) patří.
Ani můj kamarád si moc nepřál být zveřejněn, tak Vám holt nezbývá, než mi věřit, že se to stalo. I když... neříkám, že bych to nedokázal dát ve Photoshopu dohromady. Ha. Když budu mít chvilku, zkusím to naopak – schválně, jestli se mi ho podaří dát v PSIII do kupy...
Nic naplat – stejně, jestli na něj někdy budu mít, pořídím si ho.
Co Vy? Máte rádi Hummery?
27. září 2008
Máte rádi okurku v cheeseburgeru?
Svět dělí okurka v cheeseburgeru. Včera v hospodě Janka opět osvítil Duch svatý a v mém geniálním mozku se zrodil další, klasicky Jankovsky geniálně nesmyslný názor.
Lidi, kteří jedí jídlo u McDonalda se dělí na dva tábory. Půlka miluje okurku v cheeseburgeru a druhá půlka jí nesnáší. Nic mezi není. Nebo je snad někomu ukradená? O tom dost vážně pochybuju... Já když mám čas, nechám si udělat burger bez okurky a když ne, tak jí musím vyndat...
Jak jste na tom Vy?
Lidi, kteří jedí jídlo u McDonalda se dělí na dva tábory. Půlka miluje okurku v cheeseburgeru a druhá půlka jí nesnáší. Nic mezi není. Nebo je snad někomu ukradená? O tom dost vážně pochybuju... Já když mám čas, nechám si udělat burger bez okurky a když ne, tak jí musím vyndat...
Jak jste na tom Vy?
21. září 2008
Janek o knize "Podivný život režiséra"
O Otakaru Vávrovi jsem nevěděl mnoho. Jak už to tak u režisérů bývá, mluví za ně obvykle jen jejich práce. O těch nejznámějších (resp. nejkontroverznějších) se člověk něco dočte omylem, protože je jich plný internet a protože je to zajímavé čtení... O těch, jejichž práci člověk miluje a respektuje si pak hledáme informace a obvykle zjišťujeme, že jsou to úplně obyčejní lidé.
Otakara Vávru jsem tedy znal coby režiséra filmů „Krakatit“, „Romance pro křídlovku“, „Kladivo na čarodějnice“ a husitské trilogie. „Kladivo na čarodějnice“ jsem si zamiloval ještě dřív, než jsem tušil, že se filmu budu věnovat a „Krakatit“ taktéž. Ostatní, výše zmíněné filmy, jsem zhlédl až před několika lety, kdy jsem se začal o film intenzivně zajímat a začínal jsem uvažovat o jeho studiu. Člověk má soustavný pocit, že musí vidět všechno, nebo alespoň všechno to, o čem ostatní (což je v době internetu poměrně široká obec...) tvrdí, že je dobré, nebo dobré vidět. Co je „dobré vidět“ jsou pak ve své podstatě všechny filmy. Od mistrů se učíme a od všech ostatních se učíme z jejich chyb. Několikrát se mi již stalo, že mi někdo řekl: „tohle bys měl vidět – je to hodně špatnej film, ale hodně se na tom naučíš...“. A tak jsem koukal... Samozřejmě jsem dával přednost filmům, o kterých kritici říkají, že jsou kvalitní. Jejich názor, se ovšem často s mým velice míjel. Dnes se s každým nově zhlédnutým filmem mění i můj pohled na filmy, které jsem viděl dříve a možná se můj názor trochu přibližuje onomu „správnému“, tedy obecnému povědomí.
U Vávry tomu není jinak. Koukám na jeho filmy a ačkoli vím, že jsou širokou veřejností považovány za skvělé, já sám dokáži ocenit kompozici záběrů, ale příběh mi v podstatě nic neříká. Asi mi jednoduše vadí „o čem“ tyto jeho filmy jsou.
Dostávám se tedy k otázce, která napadne asi každého a tou je: „jak je možné, že Vávra točil přes sedmdesát let bez přestávky za tolika různých režimů?“. Byl jsem velice zvědav, zda v jeho pamětech naleznu na tuto otázku odpověď, ale to bylo pochopitelně dost bláhové...
Kniha je napsaná velice čtivě. Její obsah vyznívá upřímně až naivně – jen těžko může někdo po jejím přečtení Vávru obviňovat a odsoudit. Stejně jako většina jiných umělců, Vávra je ve své podstatě „věčný chlapec“, který bezelstně vypráví o své spolupráci s každým režimem a zdá se, že je bytostně přesvědčen, že nedělal nic špatného. Pro svůj sen byl jednoduše schopen udělat cokoli, což je na jednu stranu obdivuhodné, na druhou (v dobovém kontextu) často zarážejícím způsobem amorální... Slovy Jiřího Cieslara: „osobnost Otakara Vávry nelze odbýt jednoznačným soudem. Natočil příliš mnoho dobrých filmů a nikdy se nesnížil k přímočaře aktuální, bezelstně primitivní podpoře režimu. Energií vůlí vnímat, vždy vyhovět a nikdy se neunavit je tedy Otakar Vávra svého druhu - úkaz. Génius přizpůsobivosti. Klasik“.
Forma Vávrova vyprávění je velice poutavá. Všiml jsem si, že střídá dva styly – tedy popisy obrazů a vyprávění příběhů. Je to velice logické – knihu píše stejně, jako točí film. Jednotlivé obrazy z jeho života jsou popisovány jednoduchými větami obsahujícími striktně fakta a ve chvíli, kdy je s obrazem spojena nějaká emoce, dá se autor do složitého vyprávění. Jeho způsob vyjadřování, resp. psaní, mě ve svých téměř „dada“ zkratkách mnohokrát rozesmálo:
„Začal jsem cvičit vůli. Všichni mne poslouchali. Vzpomněl jsem si na to při režii podobné scény v „Kouzelném domě“. Bratr Jarda se rok učil v textilce a pak dělal dělníka v nějaké továrně. To už ale začínal psát filmové referáty, dostal novinářskou legitimaci a protáhl mně občas na mládeži nepřípustné filmy...“.
Zde, když se do středu dění dostává film, začíná několik odstavců květnatého vyprávění o filmech, které tehdy s bratrem mohl shlédnout. Jeho vášeň k filmovému umění je z textu více než zřejmá a paměť i v jeho požehnaném věku obdivuhodná (knihu začal psát v sedmasedmdesáti letech a dokončil ji v pětaosmdesáti..!).
Život Otakara Vávry byl bezpochyby dost neuvěřitelný. Samotný fakt, že tento člověk přežil dvě světové války, vystřídal bezpočet režimů a politických převratů by byl k napsání pamětí dost dobrým důvodem. Přičteme-li k tomu ještě to, že stál u zrodu českého filmu a spoluvytvořil pražskou filmovou akademii, získáváme profil neuvěřitelného člověka, který k tomu všemu ještě natočil plejádu skvělých filmů. Většina z těchto děl se stala „učebnicí“ českých filmařů a některá bezpochyby ovlivnila i kinematografii světovou.
O tom všem a o mnohém dalším pojednává kniha: „Podivný život režiséra“ a ač mě samotného udivuje, že něco takového píši - věřím, že celkem stojí za to si ji přečíst...
Otakar Vávra
Otakara Vávru jsem tedy znal coby režiséra filmů „Krakatit“, „Romance pro křídlovku“, „Kladivo na čarodějnice“ a husitské trilogie. „Kladivo na čarodějnice“ jsem si zamiloval ještě dřív, než jsem tušil, že se filmu budu věnovat a „Krakatit“ taktéž. Ostatní, výše zmíněné filmy, jsem zhlédl až před několika lety, kdy jsem se začal o film intenzivně zajímat a začínal jsem uvažovat o jeho studiu. Člověk má soustavný pocit, že musí vidět všechno, nebo alespoň všechno to, o čem ostatní (což je v době internetu poměrně široká obec...) tvrdí, že je dobré, nebo dobré vidět. Co je „dobré vidět“ jsou pak ve své podstatě všechny filmy. Od mistrů se učíme a od všech ostatních se učíme z jejich chyb. Několikrát se mi již stalo, že mi někdo řekl: „tohle bys měl vidět – je to hodně špatnej film, ale hodně se na tom naučíš...“. A tak jsem koukal... Samozřejmě jsem dával přednost filmům, o kterých kritici říkají, že jsou kvalitní. Jejich názor, se ovšem často s mým velice míjel. Dnes se s každým nově zhlédnutým filmem mění i můj pohled na filmy, které jsem viděl dříve a možná se můj názor trochu přibližuje onomu „správnému“, tedy obecnému povědomí.
U Vávry tomu není jinak. Koukám na jeho filmy a ačkoli vím, že jsou širokou veřejností považovány za skvělé, já sám dokáži ocenit kompozici záběrů, ale příběh mi v podstatě nic neříká. Asi mi jednoduše vadí „o čem“ tyto jeho filmy jsou.
Dostávám se tedy k otázce, která napadne asi každého a tou je: „jak je možné, že Vávra točil přes sedmdesát let bez přestávky za tolika různých režimů?“. Byl jsem velice zvědav, zda v jeho pamětech naleznu na tuto otázku odpověď, ale to bylo pochopitelně dost bláhové...
Kniha je napsaná velice čtivě. Její obsah vyznívá upřímně až naivně – jen těžko může někdo po jejím přečtení Vávru obviňovat a odsoudit. Stejně jako většina jiných umělců, Vávra je ve své podstatě „věčný chlapec“, který bezelstně vypráví o své spolupráci s každým režimem a zdá se, že je bytostně přesvědčen, že nedělal nic špatného. Pro svůj sen byl jednoduše schopen udělat cokoli, což je na jednu stranu obdivuhodné, na druhou (v dobovém kontextu) často zarážejícím způsobem amorální... Slovy Jiřího Cieslara: „osobnost Otakara Vávry nelze odbýt jednoznačným soudem. Natočil příliš mnoho dobrých filmů a nikdy se nesnížil k přímočaře aktuální, bezelstně primitivní podpoře režimu. Energií vůlí vnímat, vždy vyhovět a nikdy se neunavit je tedy Otakar Vávra svého druhu - úkaz. Génius přizpůsobivosti. Klasik“.
Forma Vávrova vyprávění je velice poutavá. Všiml jsem si, že střídá dva styly – tedy popisy obrazů a vyprávění příběhů. Je to velice logické – knihu píše stejně, jako točí film. Jednotlivé obrazy z jeho života jsou popisovány jednoduchými větami obsahujícími striktně fakta a ve chvíli, kdy je s obrazem spojena nějaká emoce, dá se autor do složitého vyprávění. Jeho způsob vyjadřování, resp. psaní, mě ve svých téměř „dada“ zkratkách mnohokrát rozesmálo:
„Začal jsem cvičit vůli. Všichni mne poslouchali. Vzpomněl jsem si na to při režii podobné scény v „Kouzelném domě“. Bratr Jarda se rok učil v textilce a pak dělal dělníka v nějaké továrně. To už ale začínal psát filmové referáty, dostal novinářskou legitimaci a protáhl mně občas na mládeži nepřípustné filmy...“.
Zde, když se do středu dění dostává film, začíná několik odstavců květnatého vyprávění o filmech, které tehdy s bratrem mohl shlédnout. Jeho vášeň k filmovému umění je z textu více než zřejmá a paměť i v jeho požehnaném věku obdivuhodná (knihu začal psát v sedmasedmdesáti letech a dokončil ji v pětaosmdesáti..!).
Život Otakara Vávry byl bezpochyby dost neuvěřitelný. Samotný fakt, že tento člověk přežil dvě světové války, vystřídal bezpočet režimů a politických převratů by byl k napsání pamětí dost dobrým důvodem. Přičteme-li k tomu ještě to, že stál u zrodu českého filmu a spoluvytvořil pražskou filmovou akademii, získáváme profil neuvěřitelného člověka, který k tomu všemu ještě natočil plejádu skvělých filmů. Většina z těchto děl se stala „učebnicí“ českých filmařů a některá bezpochyby ovlivnila i kinematografii světovou.
O tom všem a o mnohém dalším pojednává kniha: „Podivný život režiséra“ a ač mě samotného udivuje, že něco takového píši - věřím, že celkem stojí za to si ji přečíst...
Otakar Vávra
16. září 2008
Paris očima starousedlíka...
Janek je s Verunkou v Paříži a je to tu fajn. Nikam se nehoníme - památky jsme víceméně oběhali v několika předchozích návštěvách, a tak se tu jen flákáme. Už jsme viděli několik fajn filmů, poseděli v parcích, vypili spoustu vína a hlavně spíme cca 12 hodin denně. Prostě dovolená. "Pure" dovolená. Žádný vstávání v osm a stání ve frontě na lístky do Louvru. Ne, ne, ne... Simply chillin...
Dnes jsme například vstali ve dvanáct, posnídali čerstvou bagetu po cestě do Lucemburskejch zahrad (už mám pěkně odřenou pusu, ale co - je to folklór...), tam jsme si hodinku četli na židličkách na sluníčku a pak šli procházkou zpátky domů. Odpoledne relax v posteli - film "Event Horizon" (@Klobouk: zas taková bomba to tedy není - "Sunshine" se mi líbilo víc...) no a to už byl čas otevřít víno. Najednou zprávy a pořad o Třískovi, pak "Lepší pozdě, nežli později" s Nicholsonem a je noc... Jeeeeje - to se ale flákáme.
Tak a tady Vám, mí drazí, posílám pár obrázků...
Jsem v Parisu, tak začneme Eiffelkou - jak jinak...
Průmyslová část Paříže - Kanál St. Martin...
Osudové ženy mého života (symbolicky na schodech)...
Verunka, když o tom neví, se fotí ráda...
...ale když o tom ví, je to trochu potíž :-D
...jdu si dolejt víno. Konec.
Dnes jsme například vstali ve dvanáct, posnídali čerstvou bagetu po cestě do Lucemburskejch zahrad (už mám pěkně odřenou pusu, ale co - je to folklór...), tam jsme si hodinku četli na židličkách na sluníčku a pak šli procházkou zpátky domů. Odpoledne relax v posteli - film "Event Horizon" (@Klobouk: zas taková bomba to tedy není - "Sunshine" se mi líbilo víc...) no a to už byl čas otevřít víno. Najednou zprávy a pořad o Třískovi, pak "Lepší pozdě, nežli později" s Nicholsonem a je noc... Jeeeeje - to se ale flákáme.
Tak a tady Vám, mí drazí, posílám pár obrázků...
Jsem v Parisu, tak začneme Eiffelkou - jak jinak...
Průmyslová část Paříže - Kanál St. Martin...
Osudové ženy mého života (symbolicky na schodech)...
Verunka, když o tom neví, se fotí ráda...
...ale když o tom ví, je to trochu potíž :-D
...jdu si dolejt víno. Konec.
11. září 2008
Janek a Pinklín
Jak už asi většina z Vás ví, stal jsem se v nedávné době "Samozvaným správcem Pinklínového očistce" a tomu jsem musel pochopitelně přizpůsobit i své profily. Níže tedy mé profilové foto ve vyšším rolišení (abyste je mohli umístit kamkoli se Vám zlíbí :-D). Brzy se můžete těšit na skvělý Pinklý design našeho nového báječného světa Pinklínu. Jakmile bude grafika, Sveek si jistě udělá prioritní volníčko na vytvoření kódu ;-).
8. září 2008
Odposlechnuto od vedlejšího stolu
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)