Janek o knize "Podivný život režiséra"

O Otakaru Vávrovi jsem nevěděl mnoho. Jak už to tak u režisérů bývá, mluví za ně obvykle jen jejich práce. O těch nejznámějších (resp. nejkontroverznějších) se člověk něco dočte omylem, protože je jich plný internet a protože je to zajímavé čtení... O těch, jejichž práci člověk miluje a respektuje si pak hledáme informace a obvykle zjišťujeme, že jsou to úplně obyčejní lidé.
Otakara Vávru jsem tedy znal coby režiséra filmů „Krakatit“, „Romance pro křídlovku“, „Kladivo na čarodějnice“ a husitské trilogie. „Kladivo na čarodějnice“ jsem si zamiloval ještě dřív, než jsem tušil, že se filmu budu věnovat a „Krakatit“ taktéž. Ostatní, výše zmíněné filmy, jsem zhlédl až před několika lety, kdy jsem se začal o film intenzivně zajímat a začínal jsem uvažovat o jeho studiu. Člověk má soustavný pocit, že musí vidět všechno, nebo alespoň všechno to, o čem ostatní (což je v době internetu poměrně široká obec...) tvrdí, že je dobré, nebo dobré vidět. Co je „dobré vidět“ jsou pak ve své podstatě všechny filmy. Od mistrů se učíme a od všech ostatních se učíme z jejich chyb. Několikrát se mi již stalo, že mi někdo řekl: „tohle bys měl vidět – je to hodně špatnej film, ale hodně se na tom naučíš...“. A tak jsem koukal... Samozřejmě jsem dával přednost filmům, o kterých kritici říkají, že jsou kvalitní. Jejich názor, se ovšem často s mým velice míjel. Dnes se s každým nově zhlédnutým filmem mění i můj pohled na filmy, které jsem viděl dříve a možná se můj názor trochu přibližuje onomu „správnému“, tedy obecnému povědomí.
U Vávry tomu není jinak. Koukám na jeho filmy a ačkoli vím, že jsou širokou veřejností považovány za skvělé, já sám dokáži ocenit kompozici záběrů, ale příběh mi v podstatě nic neříká. Asi mi jednoduše vadí „o čem“ tyto jeho filmy jsou.
Dostávám se tedy k otázce, která napadne asi každého a tou je: „jak je možné, že Vávra točil přes sedmdesát let bez přestávky za tolika různých režimů?“. Byl jsem velice zvědav, zda v jeho pamětech naleznu na tuto otázku odpověď, ale to bylo pochopitelně dost bláhové...

Kniha je napsaná velice čtivě. Její obsah vyznívá upřímně až naivně – jen těžko může někdo po jejím přečtení Vávru obviňovat a odsoudit. Stejně jako většina jiných umělců, Vávra je ve své podstatě „věčný chlapec“, který bezelstně vypráví o své spolupráci s každým režimem a zdá se, že je bytostně přesvědčen, že nedělal nic špatného. Pro svůj sen byl jednoduše schopen udělat cokoli, což je na jednu stranu obdivuhodné, na druhou (v dobovém kontextu) často zarážejícím způsobem amorální... Slovy Jiřího Cieslara: „osobnost Otakara Vávry nelze odbýt jednoznačným soudem. Natočil příliš mnoho dobrých filmů a nikdy se nesnížil k přímočaře aktuální, bezelstně primitivní podpoře režimu. Energií vůlí vnímat, vždy vyhovět a nikdy se neunavit je tedy Otakar Vávra svého druhu - úkaz. Génius přizpůsobivosti. Klasik“.
Forma Vávrova vyprávění je velice poutavá. Všiml jsem si, že střídá dva styly – tedy popisy obrazů a vyprávění příběhů. Je to velice logické – knihu píše stejně, jako točí film. Jednotlivé obrazy z jeho života jsou popisovány jednoduchými větami obsahujícími striktně fakta a ve chvíli, kdy je s obrazem spojena nějaká emoce, dá se autor do složitého vyprávění. Jeho způsob vyjadřování, resp. psaní, mě ve svých téměř „dada“ zkratkách mnohokrát rozesmálo:

„Začal jsem cvičit vůli. Všichni mne poslouchali. Vzpomněl jsem si na to při režii podobné scény v „Kouzelném domě“. Bratr Jarda se rok učil v textilce a pak dělal dělníka v nějaké továrně. To už ale začínal psát filmové referáty, dostal novinářskou legitimaci a protáhl mně občas na mládeži nepřípustné filmy...“.

Zde, když se do středu dění dostává film, začíná několik odstavců květnatého vyprávění o filmech, které tehdy s bratrem mohl shlédnout. Jeho vášeň k filmovému umění je z textu více než zřejmá a paměť i v jeho požehnaném věku obdivuhodná (knihu začal psát v sedmasedmdesáti letech a dokončil ji v pětaosmdesáti..!).

Život Otakara Vávry byl bezpochyby dost neuvěřitelný. Samotný fakt, že tento člověk přežil dvě světové války, vystřídal bezpočet režimů a politických převratů by byl k napsání pamětí dost dobrým důvodem. Přičteme-li k tomu ještě to, že stál u zrodu českého filmu a spoluvytvořil pražskou filmovou akademii, získáváme profil neuvěřitelného člověka, který k tomu všemu ještě natočil plejádu skvělých filmů. Většina z těchto děl se stala „učebnicí“ českých filmařů a některá bezpochyby ovlivnila i kinematografii světovou.
O tom všem a o mnohém dalším pojednává kniha: „Podivný život režiséra“ a ač mě samotného udivuje, že něco takového píši - věřím, že celkem stojí za to si ji přečíst...


Otakar Vávra